Na loži umírá starý žid Kokeles. Slábnoucím hlasem se táže: „Je tu má věrná žena Rebeka?“ „Ano, muži.“
„A má milovaná dcera Sára?“ „Taky, otče.“ „I můj syn Icik?“ „jistě, tatínku.“ Kokeles se z posledních sil posadí a zvolá: „A kdo je, krucinál, teda ve kšeftě?!“

Rabín a kněz se srazí v autech. Obě vozidla jsou rozmlácená na maděru, ale oba
klerikové vyvázli nezranění. Když se vyhrabou z trosek, rabín si všimne knězova
roucha a hned povídá:
„Koukám, že jste kněz. Já jsem rabín. Podívejte na naše auta, nic z
nich nezbylo, ale nám se nic nestalo. To je znamení od Boha. Bůh musel chtít,
abychom se potkali a stali se přáteli a po zbytek našich dní žili svorně v míru.“
„Plně s vámi souhlasím, to musí být božské znamení,“ přikyvuje kněz.
„A koukněte, další zázrak. Moje auto je úplně zničené, ale lahvi
mešního vína se nic nestalo. Bůh jistě chce, abychom toto víno vypili a oslavili
tak štěstí a naše setkání.“
S těmito slovy podal rabín láhev knězi. Ten s jeho promluvou souhlasil, otevřel
láhev a dal si několik mocných loků a podal láhev zpět rabínovi. Rabín zacpal
špunt zpět do lahve a podal ji opět knězi. Kněz se udiveně ptá:
„Vy se nenapijete???“
„Ne, já raději počkám na policisty.“
[ad#ad-pod-clankem]