Mojžíš sešel z hory na blbé straně. No, a nikde nikdo, tak se vydal jedním
směrem a po několika týdnech konečně došel k osadě, kde na poli jeden muž
pracoval, a ten Mojžíšovi vysvětlil, že je ve Španělsku. Mojžíš s sebou
samozřejmě pořád měl ty kamenné desky s deseti přikázáními a docela se těšil, až
se jich zbaví. Tak se zeptal, jestli by ten Španěl o nějaká nestál, a dává
příklad:
„Tak třeba, nepožádáš manželky bližního svého.“
„Néé, tak to nepůjde,“ říká ten farmář, „vždyť já každou chvíli
obšťastňuju pekařovu ženu, moje manželka si to občas rozdá s řezníkem a moje
vdaná dcera, ta skoro s každým hostem, co se tu objeví. Víte, my Španělé jsme
trošku moc horkokrevní na taková přikázání.“
No, tak se Mojžíš zeptal na směr a vydal se zpátky do Palestiny. Po pár stech
kilometrech už ho moc bolely ruce, tak se pokoušel udat nějaké to přikázání v
Itálii:
„Tady jedno třeba: Nepokradeš!“
„Néé, vy snad nevíte, kde jste!“ diví se italský rolník, „vždyť já
nemám snad jedinou věc, kterou bych neukradl, a neznám nikoho, kdo by si věci
opatřoval jakkoliv jinak. Radši se spakujte a zmizte!“
Po dalších pár stech kilometrů natrefil Mojžíš na židovského pastevce a nabízel
mu, jestli nechce nějaká přikázání. Žid se ptá:
„A co to stojí, takové přikázání?“
„Nic, je to úplně zadarmo!“
„Tak to je dobré. Tak já si jich vezmu deset!“